Česko musí promítnout evropskou směrnici o restrukturalizačních rámcích a druhé šanci do svého právního řádu uvážlivě, jinak hrozí narušení fungujícího systému oddlužení spotřebitelů. Myslí si to Tomáš Richter z advokátní kanceláře Clifford Chance.

Už jen dny zbývají do začátku účinnosti novely insolvenčního zákona, která má za účel umožnit spotřebitelům snadněji dosáhnout na oddlužení. Obdobnou, ale ještě vstřícnější šanci brzy dostanou také podnikatelé. Nová směrnice, kterou již na jaře schválil Evropský parlament, ukládá členským státům zavést pro korporační dlužníky preventivní restrukturalizační řízení, počítá ale také s tím, že by podnikající fyzické osoby mohly dosáhnout oddlužení nejdéle do tří let. A to dokonce i v případě, že nebudou schopni splatit ze svého dluhu ani pevné minimum stanovené dosud národní právní úpravou. Do českého právního řádu by se směrnice měla být zapracována do dvou let s tím, že v případě potřeby lze tuto lhůtu o další rok prodloužit.

Podle docenta Tomáše Richtera z pražské kanceláře mezinárodní právní firmy Clifford Chance LLP bude klíčové, aby byl při implementaci oddlužovacích pravidel směrnice zaveden pro podnikatele zvláštní režim, ačkoli to bude legislativně o něco náročnější. „Objem úvěrů podnikatelům je jen zlomkem celkového objemu úvěrů domácnostem. Pokud by došlo k unifikaci systému oddlužení pro fyzické osoby podnikatele i nepodnikatele podle pravidel daných evropskou směrnicí, znamenalo by to, že necháte doslova ‚ocas vrtěti psem‘,“ říká Richter.

Za největší výzvu evropské směrnice považujete konkrétní způsob její implementace do českého právního řádu. Proč?

Protože na jedné straně ponechává národním státům velký prostor pro vlastní úpravy. Ale na druhé straně povinně předepisuje parametry, které jsou tuzemské právní úpravě oddlužení dosud cizí. Hlavním úkolem pro Česko bude provést vše pokud možno tak, aby Evropskou unií uložená povinnost umožnit fyzickým osobám – podnikatelům oddlužení za parametrů stanovených ve směrnici nenarušila nějakým nezvladatelným způsobem systém oddlužování spotřebitelů, který zde máme už 10 let. Ten teď sice byl poměrně zásadním způsobem revidován, a v justici všichni napjatě očekávají, co novelizovaná úprava udělá s počtem nově podávaných návrhů na oddlužení, ale i tak je už v českém právním prostředí nějak usazený a funguje, mimo jiné i proto, že insolvenční soudy a správci jej zvládají. Či dosud zvládali.

V čem vidíte hlavní riziko?

Velmi snadno se může stát, že různé vlivové skupiny, které se zasazují o uvolňování pravidel řešení spotřebitelského úpadku, celou věc velmi zjednoduší a budou tvrdit, že Evropská unie po nás chce, abychom nastavili veškeré oddlužování podle pravidel nové směrnice. To je vůbec hojně využívaná taktika, ovšem není to pravda. Ten předpis byl odsouhlasen a parlamentem přijat tak, že se povinně vztahuje pouze na podnikatele, kterých je ale v segmentu úvěrů fyzickým osobám jen zlomek. Pro představu, pokud podle statistických dat ČNB činí objem bankovních úvěrů poskytnutých českým domácnostem téměř 1 700 miliard korun, objem úvěrů poskytnutých živnostníkům dosahuje sotva 50 miliard korun. Jde tedy o zhruba tři procenta.

Jaké možnosti tedy Česká republika má?

Především nemusí nijak zběsile spěchat. Návrh nejdříve musí schválit Rada EU. Očekává se, že se tak stane na začátku června. Poté bude muset být směrnice oficiálně publikována, dosud pracujeme pouze s neoficiálními verzemi, v nichž není ani finalizováno číslování článků. A pak bude mít Česko dva, nebo, bude-li chtít, i tři roky na to, aby pravidla stanovená směrnicí promítlo do svého právního řádu. V principu se dají při implementaci uplatnit dva přístupy. Buď úpravu oddlužení sjednotíte pro spotřebitele i podnikatele – fyzické osoby, čímž si ušetříte legislativní práci, ale necháte „ocas vrtěti psem“. Nebo to musíte udělat tak, aby měli podnikatelé zvláštní režim – pokud by někdo měl dluhy spotřebitelské i podnikatelské, mohl by celý proces oddlužení konsolidovat a vést řízení ohledně obojího koordinovaným způsobem. Ne nutně by ale muselo jít o jedno řízení se stejným výsledkem.

Která varianta je podle vás lepší?

Podnikatelé se za určitých podmínek mohou oddlužovat v Česku už nyní. Ten proces prošel velkým vývojem. Právní úprava začala před 11 lety z východiska, že podnikatel se nemůže oddlužit vůbec. To bylo vůči podnikajícím fyzickým osobám hrubě diskriminační a z hlediska regulačních cílů právní úpravy ideově pochybené. Původní česká právní úprava doslova favorizovala nezodpovědnou spotřebu před podnikatelským rizikem. Na základě postupného vývoje judikatury a legislativních reakcí na ni jsme dospěli až ke stavu, kdy je nynější právní úprava k podnikatelům již vstřícnější. Nicméně faktem pořád zůstává, že podnikatelského dluhu je ve srovnání s nepodnikatelským jen zlomek. A protože nová evropská směrnice předepisuje pro podnikatelské úvěry mírnější kritéria oddlužení, než má česká právní úprava pro úvěry spotřebitelské, je unifikované řešení velmi atraktivní pro každého, kdo bude lobbovat za další uvolnění parametrů spotřebitelského oddlužení.

Takže byste byl pro odlišný režim oddlužení podnikatelů…

Ano. Diskuze se v legislativním procesu nikdy nevede zcela racionálně, to je zkrátka problém politického provozu. Ale myslím si, že je potřeba o to usilovat. A racionálním přístupem podle mě je být si přinejmenším vědom, že ocas by celým psem vrtět neměl. Ať už to dopadne jakkoli, v diskusi, která se o tom povede, nesmí tento moment zapadnout.

Neobáváte se ale toho, že pokud budou v případě podnikatelů platit jednodušší pravidla pro oddlužení, že si někteří lidé udělají naoko živnostenský list, aby získali výhodu?

Z toho, co slyším, se to děje i bez ohledu na oddlužování. Predátorští poskytovatelé úvěrů totiž samozřejmě pochopili, že to je způsob, jak se pokusit obejít zákon o spotřebitelském úvěru. Ale s tím se nedá dělat nic jiného, než říci, že jde o obcházení zákona. Tam, kde je evidentní, že dlužník není podnikatel, jen mu poradili, aby si „naoko“ vyřídil živnostenský list, je to simulovaná situace a právo k ní nemůže přihlížet. To je příběh tak starý, jako právní regulace sama.

Nicméně i tak by někteří dlužníci měli větší šanci dosáhnout na oddlužení jako podnikatelé…

Pak samozřejmě musíte odlišovat podnikatelský úvěr od spotřebitelského úvěru, nebo podnikatelský dluh od spotřebitelského dluhu. Tam budete úplně stejnými kritérii posuzovat, jestli je to jednání naoko, nebo ne. Budete ověřovat, zda dlužník ve skutečnosti použil úvěr k podnikání, nebo na spotřebu. České insolvenční soudy v tom za posledních deset let získaly praxi.

Pokud nová směrnice dává členským státům velkou volnost, nakolik může nakonec přispět k harmonizaci právní úpravy napříč členskými státy, což by měl být jeden z jejích hlavních cílů?

Jen velmi obtížně. Vloni jsem o tom napsal pro klienty text nazvaný „Harmonizační fake news,“ což je sice ironický, ale obávám se, že dosti výstižný název. Legislativní instrument, který z politického procesu v EU vzešel, skutečně umožňuje tak širokou diskreci členských států, že kritéria, podle kterých by se dalo posuzovat, zda jsou jejich práva v této věci harmonizována, jsou opravdu velmi volná. Čili harmonizace bude přinejlepším pouze orientační, nebo přibližná. A „hrací plocha evropského insolvenčního hřiště“ zůstane i nadále nerovná. Ovšem na druhou stranu, v tak kulturně rozmanité a politicky citlivé oblasti nelze realisticky očekávat o mnoho více. Skutečnost, že pravidlo o oddlužení podnikatelů v návrhu směrnice vůbec zůstalo (byť v podobě plné výjimek) považuji vlastně za malý zázrak. Třeba v Česku bylo něco takového ještě před deseti lety nemyslitelné.

Více se o tématu můžete dozvědět na Konferenci Insolvence 2019, jež se uskuteční 7. června 2019 v prostorách Wellness hotelu STEP v Praze. Docent Tomáš Richter je mezi řečníky pozvanými do dopoledního bloku přednášek, kde promluví o příležitostech, rizicích a otaznících implementace evropské „restrukturalizační“ směrnice do českého právního řádu. Podrobnější informace na www.konferenceinsolvence.cz.

Zdroj: Česká justice